Slovinsko má úchvatné hory, čisté moře, průzračné vodopády a krasové jeskyně. Překvapivě dobrou kuchyni a malebná městečka. Víte, co nemá? Hustou železniční síť. Takže do Slovinska jsme vyrazily nočním autobusem. Byla to pohodlná cesta? Ne. Vadilo nám to? Trochu ano. Ale ráno jsme vystoupily do chladného průzračného rána a všechny nepříjemnosti byly zapomenuty. Byly jsme v Bledu. Městečko s proslaveným kostelíkem na ostrově uprostřed jezera. Hned jsme začaly prozkoumávat okolí a fotit jezero i kostel. V ranním světle a bez davů lidí vznikají skvělé fotky. Hned jak jsme splnily přání našim očím, šly jsme se věnovat žaludku.
Snídaně v kavárně nás posilnila na procházku okolo jezera. Obvod jezera má šest kilometrů, nám cesta trval neúměrně dlouho, protože jsme se musely kochat na každé vyhlídce, zkoušet teplotu vody a fotit. Vlastně nám po této procházce vyhládlo, tak jsme se ještě před ubytováním v zamluveném apartmánu stavily na oběd. Bydlení jsme měly trochu dál od jezera, takže večer vyhrála únava a courání nočním Bledem jsme odložily na druhý den.
Město i jezero se shodně jmenují Bled. Vlastně i ostrov se jmenuje Bled. Co chybí do nápaditosti jmen, vynahrazuje jejich malebnost. Uprostřed jezera je na ostrově barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie. V kostele se nachází zvon, který podle pověsti plní přání. My jsme žádná přání neměly, tak jsme návštěvu kostela vynechaly. Možná i díky slunečnímu počasí jsme byly Bledem (všemi Bledy) tak okouzleny. Bledské jezero je napájeno podzemními vřídly, proto je tak čisté. A obklopeno je ze tří stran horami, proto je zde jedinečné mikroklima. Ostatně Julské Alpy nás lákaly, takže jsme druhý den vyrazily právě tam.
Hlavní cíl byl vodopád Slap šum. Voda je tam nádherně průzračná a ty majestátní kopce okolo… co vám budeme říkat, opět jsme fotily. Ještě, že naše telefony mají velkou paměť, tady by nám třiceti šesti snímkový film do foťáku nestačil. Naše naplánovaná túra nebyla co do počtu kilometrů rozsáhlá, ale to převýšení udělá své, a když jsme narazily na pizzerii, byly jsme rády, že sedíme a jíme. Ač byla pizza dobrá, Jitce moc dobře neudělala. A to je s podivem, přes problémy s potraviny máme Kuli, Jitka je přes problémy s migrénou. Nicméně i přes indispozici jedné z nás jsme dorazily do apartmánu ve zdraví. A po menším šlofíku došlo i na večerní procházku kolem jezera.
Třetí den v Bledu byl i posledním dnem zde. Navečer jsme se totiž přesouvaly do hlavního města Slovinska, Lublaně. Dnes jsme měly namířeno do soutěsky Vintgar. Což bylo trochu úsměvné, jelikož o den dříve jsme byly jen pár metrů od jejího vstupu. Soutěska se totiž nachází vedle vodopádu Slap šum. Ale otevírala se až dnes. Škoda, že ne o den dříve, ušetřily bychom si cestu. Vzhledem k tomu, že cestu tam jsme už absolvovaly, dovolily jsme si trochu lenosti a kousek popojely busem. Ale jenom kousek. Soutěska byla nádherná! Smaragdová řeka, nádherná vegetace, prostě pohodová procházka po dřevěných chodnících, kdy se necháváte usnášet krásou přírody. Občas tedy i davem. Možná je narváno i jiné dny, ale tento, když otvírali, to bylo chvílema lehce drsnější. Ale nám bohužel nezbývalo nic jiného, jelikož večer už jsme musely sedět v autobuse směr Lublaň.
Díky tomu, že Slovinsko není moc velká země, jste všude za chvilku. Nám to trvalo asi tři čtvrtě hodiny. Ubytování jsme měly hned u centra za velmi příznivou cenu. Ale něco za něco. Zde bylo nevýhodou to, že ubytování že se nacházelo v minus jedna patře. Takže jsme z okna sice pozorovaly dav proudící kolem našich oken, ale jen jejich boty. Nicméně na tu jednu noc… Navečer jsme zašly do veganské restaurace – byla za rohem, a pak šly rovnou spát.
Ráno jsme se v klidu nasnídaly z našich zásob a šly do centra. Jelikož byla neděle, město bylo ještě trochu ospalé. Což nám ale nevadilo, naopak. Mohly jsme si ho v klidu vychutnat a prohlédnout. Lublaň je na seznamu dědictví UNESCO i díky krásné architektuře místního rodáka Jože Plečnika. Možná jste o něm už slyšely. V Čechách má „na svědomí“ oboru Hvězda, kostel na náměstí Jiřího z Poděbrad a významně přispěl i k současné podobě Pražského hradu.
Nad městem se tyčí lublaňský hrad. Na ten jsme tedy nešly. Před odjezdem jsme si řekly, že jeden hrad stačí – buď v Bledu nebo v Lublani. A jak víte, navštívily jsme ten v Bledu. Ale ono kolikrát stačí si prohlédnout hrady a zámky zvenku.
Prošly jsme si centrum města, hlavní lublaňské náměstí, Staré město, městskou tržnici, procházely se kolem kavárniček, které byly rozestavěné hned vedle řeky Lublanice a nad kterou se skláněl zástup stromů. Počasí nám přálo. Co nám ale nepřálo, byly obchody. V Čechách na to nejsme zvyklý, ale jinde ve světě se dbá na to, že v neděli i Bůh odpočíval. Tudíž některé státy si to vzaly za vzor a v neděli nepracují. Najít obchod s potravinami nám dalo docela zabrat. Nakonec jsme přeci jen narazily na menší pekárnu, kde jsme si koupily svačinu a něco k pití.
Odpoledne jsme si řekly, že si dáme trochu netradiční kultury a zašly do Metelkova. V bývalých rakousko-uherských kasárnách, které nejsou zas tak daleko od centra najdete takové “město ve městě“. Svět sám pro sebe, pro někoho trochu squat, pro někoho kulturní místo, kde svoboda a nezávislost mají své hlavní slovo. Hudební kluby, hospůdky, galerie, pomalované budovy, hostely a další. Přes den to tu vypadá poklidně, ale večer se to tu prý pěkně rozjíždí.
Jelikož jsme odjížděly až v deset večer, strávily jsme poslední čas vegetěním a čtením knížek na lavičce. Když už se blížil večer a zima, schovaly jsme se v Mekáči. Díky bohu za něj. Teplo, jídlo (víte co můžete čekat, když je to všude téměř stejné) a toaleta pod jednou střechou. V Čechách ho moc nenavštěvujeme, ale v zahraničí na něj nedáme dopustit. A pak už nás jen čekal nástup do autobusu a cesta do stověžaté matičky Prahy.
